Jeden naplno prožitý víkend, nějaký alkohol, spousta myšlenek. Je neděle, tak zúčtujeme a začneme v pondělí zase žít normálnější život. Je pátek toulám se městem kouřím a hledám inspiraci k tomu něco kloudného vyfotit. Hlavou se mi honí myšlenky, jak já vlastně ani nehledám dobrý snímek, ale ve skutečnosti hledám nějakého diváka. Musí to zajímat minimálně jednoho a to mě. Jaký má být snímek? Jaký bude divák? Můžu ukrýt motiv a on či ona budou přemýšliví a budou hledat? Nebo budou naivní a musím vše naservírovat jak to je? Jaký divák jsem vlastně já? Dekompozice a nepochopení na první pohled ve mně vzbudí aktivitu. Nejsem nepřítel přímých sdělení, ale když nic hned nevidím, neříkám si, že je to blbá fotka, ale něco si v ní najdu. Nejhroší je, že tam obvykle něco najdu i když je fakt blbá:) Je to vlastně taková adaptace na vnější prostředí. Naučil jsem se spoustu věcí dělat levou, protože v pravé držím ten foťák a mačkám spoušť. Takže když jsou oči slepé dívám se srdcem. Mám chuť se naučit francouzsky, protože nerozumím těm borcům co sedí u stolu vedle a jejich rozhovor mě vážně zajímá. Říkají třeba něco jako: "od svých deseti let chodím na třešně na to stejné místo a ty stromy zemřou se mnou?" Jedno je jisté nehodlám se učit žít sám jen proto, že jsem zrovna opuštěný. A tak si někdy říkám, jestli hledám sám sebe, nebo jestli potřebuji najít někoho, abych se v něm viděl a tak našel sám sebe? Hm? Sleduji každý pohyb, každou reakci lidí na mou existenci, každý pohled. Chci vědět jaký jsem tam venku. Jak mě lidí vidí. když tohle píšu tak si asi bude spousta lidí myslet, že nejsu normální. Jak tu tak sedím tak o sobě přeci jen něco zjišťuju. Viklá se mi stolek a jsem tak trochu parazit. Všechno co fotím už někdo vytvořil přede mnou. Vezmu si z toho co se mi líbí a exponuju to. Vlastně si ukradnu ten lepší kousek, někdy to můžu ukrást celé. Stejně jako to co říkám, je to reflexe něčeho co už někdo řekl. Používám jen slova co už někdo vymyslel a jen je jinak skládám za sebe. Všechno si přetvořím jak se mi to hodí. Nastavím si své 18mm vidění přes malou clonu a jedem. Všechno zabalím na tu malou placičku ve foťáku. Není to nic divného. Žijeme ve světě obalů. Všechno má svůj obal a všechno se dá zabalit. Otáčím listy a vířím cigaretový kouř. To by asi mohlo stačit ne? A že vlastně nevíte jak tedy probíhal ten víkend? Ani to nechcete vědět když tohle byl jen pátek.
