Je libo noviny

To, že autobus Busmatu zřejmě vůbec nepřijede a přijede místo něho jiný a pozdě, to jsem čekal. To, že řidič neodemkne zavazadlový prostor a já potáhnu svou tašku, kterou by mi záviděl leckterý profi hokejista, dovnitř do autobusu úzkou uličkou mezi sedačkami, abych si jí dal nakonec pod nohy, to jsem čekal též. To, že to v buse smrdělo jako na pit lane závodu Le Mans, to je taky v pohodě, mám vůni paliva rád. To, že jsme hned zajeli k shellce natankovat za peníze, které právě vybral za jízdenky, to je pohoda. Ale to, že mi řidič nabídne k přečtení noviny? To mě rozsekalo na kousky.

Myšlení na dluh

Nedávno medializovaná nehoda autobusu Student Agency, mě dnes sedíc na pohodlné kožené sedačce v autobuse této společnosti, přivedla na zajímavou myšlenku. Sem tam vídám útržky z kampaně „nemyslíš zaplatíš“, ale kampaň se zaměřuje hlavně na řidiče. Nebezpečí ovšem nemusí být způsobeno jen řidiči automobilů. Některým naprosto postačí řídit své dvě nohy a tělo v běžném pouličním provozu. Zběsilé přebíhání na červeného panáčka a bezohledné přecházení na přechodech alá já jsem ten, kdo tu má přednost. Lidé jsou totiž nepoučitelní. Autobus se svalí do příkopu z příčin, o kterých se můžeme jen dohadovat. Letadla padají, vlaky se srážejí, autobusy padají do příkopů, prostě každý z nás někdy zakopne. Umíme se z toho ale poučit? Ukazujeme prstem, že ten a ten zanedbal tohle a támhleto, ale přispějeme k bezpečí svému a ostatních tím naším minimem? Když se otočí kola autobusu a krajina za oknem se dá do pohybu, pokaždé mám zacvaknutý ten černý pásek, co mě někdy tlačí, v horku se pod ním potím a bolí mě z něho břicho, ale je to to nejmenší, co můžu udělat pro bezpečnost. Ano je opravdu malý, ale nepodceňuji jeho možnosti. Teď si možná spousta lidí řekne, že jim na jejich bezpečnosti nezáleží. No to ani mně, nebojím se o život, nevyhýbám se riziku, ale zároveň respektuji ostatní. Jde totiž hlavně i o jejich bezpečnost. Budou to ti nepřipoutaní, kteří se při převrácení autobusu vysypou ze svých sedaček na ostatní a ohrozí je dopadem jejich váhy. Ta paní přes uličku má možná doma děti, které musí živit, možná je to doktorka, která zachraňuje životy. Každý z nás má pro společnost nějakou hodnotu. Je na každém z nás, aby zvážil tu svou, ale nepřísluší nám soudit hodnotu druhých a rozhodovat o tom, zda se chtějí vystavit nebezpečí či nikoli. Jen tím, že mám na klíně svůj laptop, tu ohrožuji spoustu lidí kolem, takže ukončeme tohle malé pojednání a buďte nespoutaní, ale nebojte se prosím připoutat.

Od nechuti vstávat až do Zlejnwoodu :-D

Sobota 7:30, čas na vstávání naprosto neslučitelný s realitou, pokud tento článek nečtete v postapokalyptické době a země není zničena atomovou válkou. A přesto se mě člověk, od kterého by člověk čekal jen samé vlídnosti snaží vzbudit a vymámit z postele. A proč? Mám jít dělat kompars (chcete-li křoví) ve filmovém projektu zvaném Twofold. Kdo si říká, že si alespoň vydělám, je na omylu, neboť se jedná o nízkorozpočtový studentský projekt a tak myslím, že tady nedostává zaplaceno skoro nikdo, možná „zaplaceno“. No ale každopádně má polovička má vůči mně natolik silné přesvědčovací metody, že jsem se nakonec z postele vyvalil a jí povzbuzován se dopotácel na místo určení. Denní náplní bylo simulování davu na různých místech Zlína. Zdá se to jako legrace, ale když je člověk celý den na sluníčku na nohou, ani si nesedne a opakuje stejné věci třeba desetkrát stále dokola… Zprvu nemyslitelné, ale zanedlouho se blýsklo na lepší časy. Nejdříve jsem v davu dostal svou vlastní specifickou roli. Pro některé zcela na dně významnosti ale mě to potěšilo a snížilo to mou míru frustrace a otrávení. Stále to však nebyl vrchol dne. Tatadadá, ten přišel tehdy, když se ke mně připloužil malý chlapeček a zeptal se jestli bych se mu nepodepsal. Vyjeveně jsem na něho koukal a vysvětlil mu, že nejsem ani herec a natož slavný a ukázal mu, který je hlavní hrdina, že podpis by měl chtít od něho. On se však nedal odbýt a mile mě znovu požádal, že by ten podpis chtěl přeci jen ode mě. Tak jsem mu ho tedy dal, můj první autogram. Nikdy jsem se na takový okamžik nepřipravoval a tak sem nevěděl co mu napsat. Štáb na mě spěchal a tak jsem mu narychlo naškrábal na ruku propiskou Fyja. Škoda, že jsem ho musel tak odbýt a doufám, že ho to potěšilo minimálně tak moc jako mě:-) Už se hrozně těším až si tohle náhodou jednou jako velký přečte a plácne se do čela, od koho si to nechal tu ruku podepsat. Přesto díky. Díky chlapečkovi, díky své přítelkyni, že mě vždycky ráno vytáhla z postele a díky celému týmu Twofoldu a lidem co se na tom projektu podílejí, že mi rozšířili obzory, zvětšili okruh mých přátel a dali nakouknout tam, kam jsem doposud nenakoukl.

Pojednání o sprchových koutech a o tom kdo je největší šampón na světě

Jak je na první pohled patrné:)jsem velký fanoušek sprchových koutů. Jsem raději když po mně voda teče než když mě obklopuje v té nádobce zvané vana a k tomu extrémně horká, si pak připadám jako v hrnci. Asi je to jen tím, že nemáme doma dostatečně velkou vanu, nebo máme moc velké hrnce. No prostě, mám raději sprchové kouty, ale ani v té oblasti nejsem zcela nenáročný. Nejradši mám ty se zašupovacíma dveřma, jaké máme v Brně. Doma máme takové ty klasicky otevírací a tam když se ohýbám pro mýdlo či šampón si do nich šťouchnu zadkem, ony se pootevřou a zchladí mě příliv chladného vzduchu, brr. No nic přijemného. U zašupovacích maximálně vytvořím takové turínské sklo naruby. Paradoxně kouty s otevíracími dveřmi bývají často dražší než ty se zašupovacími.

A když už sme se dostali k tomu ohýbání se ve sprše, tak i když mi táta dycky říkal ať si na to dám ve společných chlapských sprchách bacha, tak doma sem to vždycky považoval za bezpečné, než sem zjistil, že ani doma se nesprchuju sám. Sprchuje se tam se mnou největší šampón ze všech a není to ani Milan Baroš ani jiný sexy proutek v kopačkách. Není to totiž nikdo jiný než Herr Schwarzkopf. Teď když se sprchuju vždycky po očku koukám, jestli je ten němec na svém místě pěkně na etiketě kde má být. Už aby byl prázdný a já si mohl zase koupit svůj fructis, to víte tenhle sem dostal od babičky a ta si asi říkala, že potřebuju chlapskou pevnou ruku, aby mi pořádně umyla hlavu a všechny ty blbiny v ní. Pěkné sprchování všem.

Čím dál tím stejní

Nedávná bouřlivá hádka s kamarádkou mě po pozdějším rozjímání přivedla na zvláštní myšlenku. Nešlo jen o to, že asi nebylo potřeba se hádat a nebylo to pěkné, ale taky mi něco došlo. Pěkně popořadě. Tady je potřeba říct, že se považuji za člověka a předpokládám, že většina čtenářů tohohle příspěvku jsou též lidé ( ne, že by jich bylo tolik, že by dokázali vytvořit reprezentativní vzorek ale.. ). Jsme tedy lidé kam nás řadí určité shodné znaky a vzorce chování. Obvykle si myslíme, jak jsme každý jiný, ale při tom jsme vlastně v tolika ohledech stejní a máme k sobě tak blízko. Co chcu říct by šlo asi dobře vysvětlit na příkladu tohohle blogu. Píšu ho proto, že mám sem tam nějaký problém, trápení, nebo jen tendenci něco sdělit. Většina z nás má někdy nějaký problém, trápení nebo tendenci něco sdělit, to je to v čem se podle mého tak shodujeme a jsme si tak podobní, jenže… Každý z nás to ze sebe ventiluje jinak a tady vznikají ony odlišnosti, které na počátku ani odlišnostmi nejsou. Například různé žánry hudby. Většina hudebníků dělá hudbu z důvodu se nějak realizovat a asi u nikoho to není 100% čistý byznys, jak jsem možná někdy tvrdil. Pokud byste někoho takového našli sem s tím, ale u každého asi byla na počátku potřeba něco, nějak ventilovat. A teď se k tomu dostáváme, myslíme si jak jsme každý odlišný ve stylu a směru jakým směřujeme, ale ve skutečnosti to má stejný důvod. Proč se tedy budeme dohadovat o tom, jestli je lepší rock, hip-hop, country, folk, poezie,fotografie próza, film či dechovka, když vlastně všechno je výsledkem stejného, nebo alespoň podobného záměru. Každý děláme, co umíme, jak umíme a jak se nám to líbí. Naše sdělení pak směřuje do skupiny lidí, kteří smýšlí podobně. Obávám se, že ani jedna skupina nemůže říct, že ona je ta nejlepší a takhle by se to mělo dělat a takhle by se to mělo říkat...a zároveň by ani jedna skupina neměla říkat, že tihle nebo tamti jsou ti nejhorší a nejtrapnější a strašní a všechno co dělaj je od začátku do konce špatně..paač ani tak to není. Jde asi hlavně o to respektovat a hledat ten původní sdělující záměr a překročit to, že jsme vlastně všichni tak odlišní, až jsme čím dál tím víc stejní.