Pojednání o sprchových koutech a o tom kdo je největší šampón na světě

Jak je na první pohled patrné:)jsem velký fanoušek sprchových koutů. Jsem raději když po mně voda teče než když mě obklopuje v té nádobce zvané vana a k tomu extrémně horká, si pak připadám jako v hrnci. Asi je to jen tím, že nemáme doma dostatečně velkou vanu, nebo máme moc velké hrnce. No prostě, mám raději sprchové kouty, ale ani v té oblasti nejsem zcela nenáročný. Nejradši mám ty se zašupovacíma dveřma, jaké máme v Brně. Doma máme takové ty klasicky otevírací a tam když se ohýbám pro mýdlo či šampón si do nich šťouchnu zadkem, ony se pootevřou a zchladí mě příliv chladného vzduchu, brr. No nic přijemného. U zašupovacích maximálně vytvořím takové turínské sklo naruby. Paradoxně kouty s otevíracími dveřmi bývají často dražší než ty se zašupovacími.

A když už sme se dostali k tomu ohýbání se ve sprše, tak i když mi táta dycky říkal ať si na to dám ve společných chlapských sprchách bacha, tak doma sem to vždycky považoval za bezpečné, než sem zjistil, že ani doma se nesprchuju sám. Sprchuje se tam se mnou největší šampón ze všech a není to ani Milan Baroš ani jiný sexy proutek v kopačkách. Není to totiž nikdo jiný než Herr Schwarzkopf. Teď když se sprchuju vždycky po očku koukám, jestli je ten němec na svém místě pěkně na etiketě kde má být. Už aby byl prázdný a já si mohl zase koupit svůj fructis, to víte tenhle sem dostal od babičky a ta si asi říkala, že potřebuju chlapskou pevnou ruku, aby mi pořádně umyla hlavu a všechny ty blbiny v ní. Pěkné sprchování všem.

Čím dál tím stejní

Nedávná bouřlivá hádka s kamarádkou mě po pozdějším rozjímání přivedla na zvláštní myšlenku. Nešlo jen o to, že asi nebylo potřeba se hádat a nebylo to pěkné, ale taky mi něco došlo. Pěkně popořadě. Tady je potřeba říct, že se považuji za člověka a předpokládám, že většina čtenářů tohohle příspěvku jsou též lidé ( ne, že by jich bylo tolik, že by dokázali vytvořit reprezentativní vzorek ale.. ). Jsme tedy lidé kam nás řadí určité shodné znaky a vzorce chování. Obvykle si myslíme, jak jsme každý jiný, ale při tom jsme vlastně v tolika ohledech stejní a máme k sobě tak blízko. Co chcu říct by šlo asi dobře vysvětlit na příkladu tohohle blogu. Píšu ho proto, že mám sem tam nějaký problém, trápení, nebo jen tendenci něco sdělit. Většina z nás má někdy nějaký problém, trápení nebo tendenci něco sdělit, to je to v čem se podle mého tak shodujeme a jsme si tak podobní, jenže… Každý z nás to ze sebe ventiluje jinak a tady vznikají ony odlišnosti, které na počátku ani odlišnostmi nejsou. Například různé žánry hudby. Většina hudebníků dělá hudbu z důvodu se nějak realizovat a asi u nikoho to není 100% čistý byznys, jak jsem možná někdy tvrdil. Pokud byste někoho takového našli sem s tím, ale u každého asi byla na počátku potřeba něco, nějak ventilovat. A teď se k tomu dostáváme, myslíme si jak jsme každý odlišný ve stylu a směru jakým směřujeme, ale ve skutečnosti to má stejný důvod. Proč se tedy budeme dohadovat o tom, jestli je lepší rock, hip-hop, country, folk, poezie,fotografie próza, film či dechovka, když vlastně všechno je výsledkem stejného, nebo alespoň podobného záměru. Každý děláme, co umíme, jak umíme a jak se nám to líbí. Naše sdělení pak směřuje do skupiny lidí, kteří smýšlí podobně. Obávám se, že ani jedna skupina nemůže říct, že ona je ta nejlepší a takhle by se to mělo dělat a takhle by se to mělo říkat...a zároveň by ani jedna skupina neměla říkat, že tihle nebo tamti jsou ti nejhorší a nejtrapnější a strašní a všechno co dělaj je od začátku do konce špatně..paač ani tak to není. Jde asi hlavně o to respektovat a hledat ten původní sdělující záměr a překročit to, že jsme vlastně všichni tak odlišní, až jsme čím dál tím víc stejní.