Myšlení na dluh

Nedávno medializovaná nehoda autobusu Student Agency, mě dnes sedíc na pohodlné kožené sedačce v autobuse této společnosti, přivedla na zajímavou myšlenku. Sem tam vídám útržky z kampaně „nemyslíš zaplatíš“, ale kampaň se zaměřuje hlavně na řidiče. Nebezpečí ovšem nemusí být způsobeno jen řidiči automobilů. Některým naprosto postačí řídit své dvě nohy a tělo v běžném pouličním provozu. Zběsilé přebíhání na červeného panáčka a bezohledné přecházení na přechodech alá já jsem ten, kdo tu má přednost. Lidé jsou totiž nepoučitelní. Autobus se svalí do příkopu z příčin, o kterých se můžeme jen dohadovat. Letadla padají, vlaky se srážejí, autobusy padají do příkopů, prostě každý z nás někdy zakopne. Umíme se z toho ale poučit? Ukazujeme prstem, že ten a ten zanedbal tohle a támhleto, ale přispějeme k bezpečí svému a ostatních tím naším minimem? Když se otočí kola autobusu a krajina za oknem se dá do pohybu, pokaždé mám zacvaknutý ten černý pásek, co mě někdy tlačí, v horku se pod ním potím a bolí mě z něho břicho, ale je to to nejmenší, co můžu udělat pro bezpečnost. Ano je opravdu malý, ale nepodceňuji jeho možnosti. Teď si možná spousta lidí řekne, že jim na jejich bezpečnosti nezáleží. No to ani mně, nebojím se o život, nevyhýbám se riziku, ale zároveň respektuji ostatní. Jde totiž hlavně i o jejich bezpečnost. Budou to ti nepřipoutaní, kteří se při převrácení autobusu vysypou ze svých sedaček na ostatní a ohrozí je dopadem jejich váhy. Ta paní přes uličku má možná doma děti, které musí živit, možná je to doktorka, která zachraňuje životy. Každý z nás má pro společnost nějakou hodnotu. Je na každém z nás, aby zvážil tu svou, ale nepřísluší nám soudit hodnotu druhých a rozhodovat o tom, zda se chtějí vystavit nebezpečí či nikoli. Jen tím, že mám na klíně svůj laptop, tu ohrožuji spoustu lidí kolem, takže ukončeme tohle malé pojednání a buďte nespoutaní, ale nebojte se prosím připoutat.