forestier-fyja

Je libo noviny

2009-08-24T13:59:00.003+02:00

To, že autobus Busmatu zřejmě vůbec nepřijede a přijede místo něho jiný a pozdě, to jsem čekal. To, že řidič neodemkne zavazadlový prostor a já potáhnu svou tašku, kterou by mi záviděl leckterý profi hokejista, dovnitř do autobusu úzkou uličkou mezi sedačkami, abych si jí dal nakonec pod nohy, to jsem čekal též. To, že to v buse smrdělo jako na pit lane závodu Le Mans, to je taky v pohodě, mám vůni paliva rád. To, že jsme hned zajeli k shellce natankovat za peníze, které právě vybral za jízdenky, to je pohoda. Ale to, že mi řidič nabídne k přečtení noviny? To mě rozsekalo na kousky.

Myšlení na dluh

2009-07-24T16:18:00.000+02:00

Nedávno medializovaná nehoda autobusu Student Agency, mě dnes sedíc na pohodlné kožené sedačce v autobuse této společnosti, přivedla na zajímavou myšlenku. Sem tam vídám útržky z kampaně „nemyslíš zaplatíš“, ale kampaň se zaměřuje hlavně na řidiče. Nebezpečí ovšem nemusí být způsobeno jen řidiči automobilů. Některým naprosto postačí řídit své dvě nohy a tělo v běžném pouličním provozu. Zběsilé přebíhání na červeného panáčka a bezohledné přecházení na přechodech alá já jsem ten, kdo tu má přednost. Lidé jsou totiž nepoučitelní. Autobus se svalí do příkopu z příčin, o kterých se můžeme jen dohadovat. Letadla padají, vlaky se srážejí, autobusy padají do příkopů, prostě každý z nás někdy zakopne. Umíme se z toho ale poučit? Ukazujeme prstem, že ten a ten zanedbal tohle a támhleto, ale přispějeme k bezpečí svému a ostatních tím naším minimem? Když se otočí kola autobusu a krajina za oknem se dá do pohybu, pokaždé mám zacvaknutý ten černý pásek, co mě někdy tlačí, v horku se pod ním potím a bolí mě z něho břicho, ale je to to nejmenší, co můžu udělat pro bezpečnost. Ano je opravdu malý, ale nepodceňuji jeho možnosti. Teď si možná spousta lidí řekne, že jim na jejich bezpečnosti nezáleží. No to ani mně, nebojím se o život, nevyhýbám se riziku, ale zároveň respektuji ostatní. Jde totiž hlavně i o jejich bezpečnost. Budou to ti nepřipoutaní, kteří se při převrácení autobusu vysypou ze svých sedaček na ostatní a ohrozí je dopadem jejich váhy. Ta paní přes uličku má možná doma děti, které musí živit, možná je to doktorka, která zachraňuje životy. Každý z nás má pro společnost nějakou hodnotu. Je na každém z nás, aby zvážil tu svou, ale nepřísluší nám soudit hodnotu druhých a rozhodovat o tom, zda se chtějí vystavit nebezpečí či nikoli. Jen tím, že mám na klíně svůj laptop, tu ohrožuji spoustu lidí kolem, takže ukončeme tohle malé pojednání a buďte nespoutaní, ale nebojte se prosím připoutat.

Od nechuti vstávat až do Zlejnwoodu :-D

2009-04-05T23:40:00.003+02:00

Sobota 7:30, čas na vstávání naprosto neslučitelný s realitou, pokud tento článek nečtete v postapokalyptické době a země není zničena atomovou válkou. A přesto se mě člověk, od kterého by člověk čekal jen samé vlídnosti snaží vzbudit a vymámit z postele. A proč? Mám jít dělat kompars (chcete-li křoví) ve filmovém projektu zvaném Twofold. Kdo si říká, že si alespoň vydělám, je na omylu, neboť se jedná o nízkorozpočtový studentský projekt a tak myslím, že tady nedostává zaplaceno skoro nikdo, možná „zaplaceno“. No ale každopádně má polovička má vůči mně natolik silné přesvědčovací metody, že jsem se nakonec z postele vyvalil a jí povzbuzován se dopotácel na místo určení. Denní náplní bylo simulování davu na různých místech Zlína. Zdá se to jako legrace, ale když je člověk celý den na sluníčku na nohou, ani si nesedne a opakuje stejné věci třeba desetkrát stále dokola… Zprvu nemyslitelné, ale zanedlouho se blýsklo na lepší časy. Nejdříve jsem v davu dostal svou vlastní specifickou roli. Pro některé zcela na dně významnosti ale mě to potěšilo a snížilo to mou míru frustrace a otrávení. Stále to však nebyl vrchol dne. Tatadadá, ten přišel tehdy, když se ke mně připloužil malý chlapeček a zeptal se jestli bych se mu nepodepsal. Vyjeveně jsem na něho koukal a vysvětlil mu, že nejsem ani herec a natož slavný a ukázal mu, který je hlavní hrdina, že podpis by měl chtít od něho. On se však nedal odbýt a mile mě znovu požádal, že by ten podpis chtěl přeci jen ode mě. Tak jsem mu ho tedy dal, můj první autogram. Nikdy jsem se na takový okamžik nepřipravoval a tak sem nevěděl co mu napsat. Štáb na mě spěchal a tak jsem mu narychlo naškrábal na ruku propiskou Fyja. Škoda, že jsem ho musel tak odbýt a doufám, že ho to potěšilo minimálně tak moc jako mě:-) Už se hrozně těším až si tohle náhodou jednou jako velký přečte a plácne se do čela, od koho si to nechal tu ruku podepsat. Přesto díky. Díky chlapečkovi, díky své přítelkyni, že mě vždycky ráno vytáhla z postele a díky celému týmu Twofoldu a lidem co se na tom projektu podílejí, že mi rozšířili obzory, zvětšili okruh mých přátel a dali nakouknout tam, kam jsem doposud nenakoukl.

Pojednání o sprchových koutech a o tom kdo je největší šampón na světě

2009-01-31T10:40:00.005+01:00

Jak je na první pohled patrné:)jsem velký fanoušek sprchových koutů. Jsem raději když po mně voda teče než když mě obklopuje v té nádobce zvané vana a k tomu extrémně horká, si pak připadám jako v hrnci. Asi je to jen tím, že nemáme doma dostatečně velkou vanu, nebo máme moc velké hrnce. No prostě, mám raději sprchové kouty, ale ani v té oblasti nejsem zcela nenáročný. Nejradši mám ty se zašupovacíma dveřma, jaké máme v Brně. Doma máme takové ty klasicky otevírací a tam když se ohýbám pro mýdlo či šampón si do nich šťouchnu zadkem, ony se pootevřou a zchladí mě příliv chladného vzduchu, brr. No nic přijemného. U zašupovacích maximálně vytvořím takové turínské sklo naruby. Paradoxně kouty s otevíracími dveřmi bývají často dražší než ty se zašupovacími.

A když už sme se dostali k tomu ohýbání se ve sprše, tak i když mi táta dycky říkal ať si na to dám ve společných chlapských sprchách bacha, tak doma sem to vždycky považoval za bezpečné, než sem zjistil, že ani doma se nesprchuju sám. Sprchuje se tam se mnou největší šampón ze všech a není to ani Milan Baroš ani jiný sexy proutek v kopačkách. Není to totiž nikdo jiný než Herr Schwarzkopf. Teď když se sprchuju vždycky po očku koukám, jestli je ten němec na svém místě pěkně na etiketě kde má být. Už aby byl prázdný a já si mohl zase koupit svůj fructis, to víte tenhle sem dostal od babičky a ta si asi říkala, že potřebuju chlapskou pevnou ruku, aby mi pořádně umyla hlavu a všechny ty blbiny v ní. Pěkné sprchování všem.

Čím dál tím stejní

2009-01-30T06:28:00.003+01:00

Nedávná bouřlivá hádka s kamarádkou mě po pozdějším rozjímání přivedla na zvláštní myšlenku. Nešlo jen o to, že asi nebylo potřeba se hádat a nebylo to pěkné, ale taky mi něco došlo. Pěkně popořadě. Tady je potřeba říct, že se považuji za člověka a předpokládám, že většina čtenářů tohohle příspěvku jsou též lidé ( ne, že by jich bylo tolik, že by dokázali vytvořit reprezentativní vzorek ale.. ). Jsme tedy lidé kam nás řadí určité shodné znaky a vzorce chování. Obvykle si myslíme, jak jsme každý jiný, ale při tom jsme vlastně v tolika ohledech stejní a máme k sobě tak blízko. Co chcu říct by šlo asi dobře vysvětlit na příkladu tohohle blogu. Píšu ho proto, že mám sem tam nějaký problém, trápení, nebo jen tendenci něco sdělit. Většina z nás má někdy nějaký problém, trápení nebo tendenci něco sdělit, to je to v čem se podle mého tak shodujeme a jsme si tak podobní, jenže… Každý z nás to ze sebe ventiluje jinak a tady vznikají ony odlišnosti, které na počátku ani odlišnostmi nejsou. Například různé žánry hudby. Většina hudebníků dělá hudbu z důvodu se nějak realizovat a asi u nikoho to není 100% čistý byznys, jak jsem možná někdy tvrdil. Pokud byste někoho takového našli sem s tím, ale u každého asi byla na počátku potřeba něco, nějak ventilovat. A teď se k tomu dostáváme, myslíme si jak jsme každý odlišný ve stylu a směru jakým směřujeme, ale ve skutečnosti to má stejný důvod. Proč se tedy budeme dohadovat o tom, jestli je lepší rock, hip-hop, country, folk, poezie,fotografie próza, film či dechovka, když vlastně všechno je výsledkem stejného, nebo alespoň podobného záměru. Každý děláme, co umíme, jak umíme a jak se nám to líbí. Naše sdělení pak směřuje do skupiny lidí, kteří smýšlí podobně. Obávám se, že ani jedna skupina nemůže říct, že ona je ta nejlepší a takhle by se to mělo dělat a takhle by se to mělo říkat...a zároveň by ani jedna skupina neměla říkat, že tihle nebo tamti jsou ti nejhorší a nejtrapnější a strašní a všechno co dělaj je od začátku do konce špatně..paač ani tak to není. Jde asi hlavně o to respektovat a hledat ten původní sdělující záměr a překročit to, že jsme vlastně všichni tak odlišní, až jsme čím dál tím víc stejní.

Jevany go home

2008-08-25T08:22:00.004+02:00

Tak máme tu dnešek, jehož štítek nese datum takové jaké nese. Mnohem víc však o posledních dnech prázdnin vypovídá několik dalších věcí. Už mám za sebou každoroční Jesenický camp, který je vždycky jakýmsi příjemným zakončením období bezstarostného volna. V den odjezdu ze Žateckého hlavního nádraží se člověk cítí bezstarostný, plný dobré nálady a to i přes to, nebo právě proto, že je obtěžkán zavazadly obsahujícími základní zásoby piva, či vína a jiných různých nápojů. Cesta do Jesenice není nenáročná, absolvoval jsem ji s tlupou zvířat v předchodbičce jednoho z vlaků Českých drah. Nutno říci, že dvakrát chladno v té chodbičce nebylo a občasné vyvětrání otevřením dveří v zastávkách již bylo poskrovnu, opravdu nebylo dostatečné. Žádný div jak byli všichni spokojení, když někteří již značně opojeni zklopýtali ze schůdků Jesenické lokálky a jali se vyrazit pěšmo směr rekreační areál Silnice Group. Tam jsme také nakonec lehce ztahaní dorazili. Našli se aji zašíváci, kteří se nechali odvézt autem ze své domoviny až do cíle. Není ale nad tradiční cestu vlakem. Po základním občerstvení a napojení hladových zvířat jsme rozložili ve třech chatkách zázemí pro nastávající akci. Věřte, že stála za to a každý den byl jedinečným zážitkem. Nejde zde popsat minutu od minuty jak jsem celou akci prožíval a není to proto, že bych snad nějaké momenty zapomněl, ale proto, že zážitků je zkrátka moc a tak vypíchnu ty hlavní. Kdo to neví, tak správcem areálu je pan Grác, námi všemi hrdě zvaný a velebený Pangrác, chcete-li Pankrác. Této legendě je již pár let přes osmdesát a je to známý štramák, který třicet let pracoval jako hoteliér v Hotelu Družba, jehož lesk a sláva už dávno zapadly, i když dále žijí v Pankrácových vzpomínkách a vyprávěních. Tomu člověku patří velká čest, neboť navzdory svému věku se vzorně staral o naše pohodlí a o to, abychom každý den měli "kultůrku" (jakási hlavní budova) čistou a připravenou k další akci. Tomu člověku tedy patří náš nesmírný vděk a obdiv. Další charakteristikou campu je procedura hygieny. Kdo by čekal velké zázemí v podobě nablýskaných sociálek a vody horké tak, že se z ní kouří, ten by se moc mýlil. Existují totiž dvě možnosti jak se na campu umýt. První a více přírodní je ujít pár kroků k místnímu rybníku, který každý rok více a více vysychá a zde takzvaně na adama hygienu vykonat, někdy i za přihlížení diváků:) Druhá možnost je Pankrácova po domácku vyrobená sprcha z věšáku a z kropítka na trávu. Teče v ní však celkem ledová voda, i když některé to nemůže odradit se vysprchovat i v čase kdy noc už není tak mladá. Vzhledem k velice nízkému počtu ženských účastnic, slovy jedné, o naše kručící žaludky nemohlo být v rámci vlastní soběstačnosti postaráno a tak se strava seskládal z toho, že člověk když vstal, tak tupým nožem okudlal krajíc chleba, k němu si ve změti všeho možného našel nějakou přílohu a ukojil svou akutní potřebu dát něco do žaludku. Šlo jen o dočasné řešení a tak jsme se téměř každý den vydávali do vsi Jesenice, abychom zde v motorestu Na Cháti poobědvali. Někdy bylo jídlo výborné, někdy horší, stejně jako obsluha, kterou někdy tvořily sličné děvy a jindy číšník, který ač sympaťák, tak trochu nestíhající, byvše na vše sám. Po skončení oběda jsme se obvykle vydatně nacpáni někteří hotovým masem jiní syrovým odebrali zpět na naši kalící bázi. Po odpolednech probíhaly různé odlehčující hry, jako bang nebo carcassonne a všichni se začínali pomalu rozpíjet na další večer. Večery probíhaly takřka identicky až na různé výjimečné atrakce, jako byl táborák a noční sprchování. Většinou jsme hráli macháčka a konzumovali zelenou, rum, pivo, víno, vodku, champagne. Tančili jsme, zpívali a zkrátka dosytosti jsme užívali jesenických radovánek. Postupně jsme se rozutíkali povětšinou za školními povinnostmi, až nás zbylo posledních pět, kteří jsme v sobotu popadli bagáž, 4 prázdné kastle a vyrazili směr go houm. Stiskli sme ruku Pankrácovi a vyrazili vstříc novým zítřkům, které nás v dalším roce čekají. Jak se tak vracíme vlakem a koukám na očesané chmelnice a pokosená pole, přepadá mě nostalgie končících prázdnin, ale jeseničáři věřte mi s nikym bych je nezakončil raději než s vámi a doufám, že se nám to příští rok zase zdaří, i když asi ne na stejném místě. Tak ať se nám daří v novém školním, pracovním a jakémkoli roce.

Tak mi to sečtěte

2008-04-27T23:25:00.007+02:00

Jeden naplno prožitý víkend, nějaký alkohol, spousta myšlenek. Je neděle, tak zúčtujeme a začneme v pondělí zase žít normálnější život. Je pátek toulám se městem kouřím a hledám inspiraci k tomu něco kloudného vyfotit. Hlavou se mi honí myšlenky, jak já vlastně ani nehledám dobrý snímek, ale ve skutečnosti hledám nějakého diváka. Musí to zajímat minimálně jednoho a to mě. Jaký má být snímek? Jaký bude divák? Můžu ukrýt motiv a on či ona budou přemýšliví a budou hledat? Nebo budou naivní a musím vše naservírovat jak to je? Jaký divák jsem vlastně já? Dekompozice a nepochopení na první pohled ve mně vzbudí aktivitu. Nejsem nepřítel přímých sdělení, ale když nic hned nevidím, neříkám si, že je to blbá fotka, ale něco si v ní najdu. Nejhroší je, že tam obvykle něco najdu i když je fakt blbá:) Je to vlastně taková adaptace na vnější prostředí. Naučil jsem se spoustu věcí dělat levou, protože v pravé držím ten foťák a mačkám spoušť. Takže když jsou oči slepé dívám se srdcem. Mám chuť se naučit francouzsky, protože nerozumím těm borcům co sedí u stolu vedle a jejich rozhovor mě vážně zajímá. Říkají třeba něco jako: "od svých deseti let chodím na třešně na to stejné místo a ty stromy zemřou se mnou?" Jedno je jisté nehodlám se učit žít sám jen proto, že jsem zrovna opuštěný. A tak si někdy říkám, jestli hledám sám sebe, nebo jestli potřebuji najít někoho, abych se v něm viděl a tak našel sám sebe? Hm? Sleduji každý pohyb, každou reakci lidí na mou existenci, každý pohled. Chci vědět jaký jsem tam venku. Jak mě lidí vidí. když tohle píšu tak si asi bude spousta lidí myslet, že nejsu normální. Jak tu tak sedím tak o sobě přeci jen něco zjišťuju. Viklá se mi stolek a jsem tak trochu parazit. Všechno co fotím už někdo vytvořil přede mnou. Vezmu si z toho co se mi líbí a exponuju to. Vlastně si ukradnu ten lepší kousek, někdy to můžu ukrást celé. Stejně jako to co říkám, je to reflexe něčeho co už někdo řekl. Používám jen slova co už někdo vymyslel a jen je jinak skládám za sebe. Všechno si přetvořím jak se mi to hodí. Nastavím si své 18mm vidění přes malou clonu a jedem. Všechno zabalím na tu malou placičku ve foťáku. Není to nic divného. Žijeme ve světě obalů. Všechno má svůj obal a všechno se dá zabalit. Otáčím listy a vířím cigaretový kouř. To by asi mohlo stačit ne? A že vlastně nevíte jak tedy probíhal ten víkend? Ani to nechcete vědět když tohle byl jen pátek.

Chm

2008-04-24T23:56:00.004+02:00

Gimme some leaves,
gimme them for tree of my life.
Paint them in crazy colors to make me happy.
I will make you bench.
Bench from my passion.
Gimme your hand,
sit next to me.
sit on that bench, under the leaves, under our tree.
Let me make you happy,
until the end.

Chiquita rulez

2008-04-22T01:08:00.003+02:00

Je pozdě a zároveň je brzo, slyším jak tam venku kapky kropí všechno co jim přijde do cesty. Při každém dopadu se rozjařeně rozprsknou aby se na zemi zase slily. Je čas jít spát, ale mně se nechce. Dokážu spočítat kolikrát budu moct ještě poslouchat jak venku prší? Asi sotva, ale přesto o to nechci přijít. Sníst dva banány a poslouchat jak prší. Pak usnu, ráno se vzbudím a budou tu jen louže a dvě slupky od banánů. Tak trochu prázdný svět. Doufám, že nejsem jako banán. Někdo ze mě odnesl ten vnitřek a zůstala jen slupka. Čekám až do mě někdo nalije svůj cit a bude se ve mě vidět jako v kaluži po dešti.

Ráno den I

2008-04-21T09:24:00.003+02:00

Mrk, mrk spousta světla modrá obloha a slunce svítí. Zakloněnou hlavou vidím jak se mi před oknem třepetají listy. Párkrát se převalím pak to vzdám a vstanu. je potřeba se s tím smířit. Byl to jen sen a začíná další ze série trochu osamělých dní. Hned pondělí, které nesnáším ze všeho nejvíc. Na obchodním právu budu nepochybně znemožněn díky vyhlášení výsledků minulého testu. U mě rozhodoval spíš X factor, neboť znalostí se nějak nedostávalo. Ve škole do šesti, pak posilovna pivo vArtu a spát zase nad ránem. Bude spousta času přemýšlet co udělám se životem další den. I am lonely loner on a lonely road :)